Protivampyrické obranné prostředky, které známe jak z etnografických, tak i z archeologických výzkumů, se na slovanských pohřebištích projevují několika způsoby. Víme, že k protivampyrickým obranným prostředkům docházelo ve dvou obdobích - stupních.
Znakem prvého stupně, který byl proveden krátce po smrti jedince, je předně nerituální způsob uložení, a to na levém nebo pravém boku, případně uložení na břiše nebo v jiné orientaci tak, aby neviděl na východ slunce. Dále se protivampyrismus projevuje v nepravidelnosti uložení horních i dolních končetin, někdy doprovázené svázáním, s ucpáváním úst, zatížením kameny, probitím kůlem nebo kůlem vraženým vedle těla (magický význam), přibitím hřeby k dřevěné desce, opálením ap. Samozřejmým doprovodným protivampyrickým prvkem byly různé, avšak archeologicky nezjistitelné byliny a koření.
Ve druhém stupni, to znamená po nějakém čase od pohřbení, dochází ke znovuotevření hrobu s cílem účinnějšího zásahu na mrtvém. Ten se projevuje opět několika způsoby, z nichž známe oddělování případně vyjmutí nebo přemístění hlavy na jiné místo. Takovýto zásah lze také sledovat na celých, nebo částech dolních i horních končetin, případně i na jiných částech těla. Sem patří i probití kůlem, pokud nebylo provedeno hned při pohřbení.
Zde se však musí dbát na rozlišení zásahu do hrobu z protivampyrických, nebo z jiných důvodů. K druhotnému otevření hrobů totiž mohlo dojít například při jejich vykrádání, jež je od pravěku častým jevem na řadě našich i zahraničních lokalit. V neposlední době docházelo k otevírání a porušování hrobů pro různá kouzla, kvůli kterým byly z hrobů vyjímány hlavně lebky.
